Nejvyšší pan železničář chtěl dnes vyzkoušet svou nejdelší mašinku na světě. A tak jeli, spolu s dalšími strojvůdci na výlet. Jeli a jeli, až se lokomotiva začala mírně třást, to se ještě všichni smáli. Pak se začala třást víc a to již nikomu do smíchu nebylo. Mašinka se porouchala, ze všech 337 parů kol už 228 vyjelo z kolejí. Pan Barák jako jediný duchapřítomně zatáhl za hlavní brzdu, až nejvyššího pana železničáře zavalilo téměř všechno uhlí z výtopny. Ten byl tak polekaný, že si nechal i poroučet. Bylo třeba mašinku vyprostit. Celkem přijelo 34 obyčejných mašinek, teprve ty jen tak tak že zvládly tu nejdelší odtáhnout zpět na nádraží. V tom shonu by tam bývali téměř nejvyššího pana železničáře nechali a ten žadonil: „nenechávejte se mě tady, vemte mě s sebou“. A následovalo: „Já už jí nechci ani vidět, odvezte jí někam do kůlničky, aby tady nepřekážela.“ A pan Blahoš z výtopny pronesl: „Já to věděl, že to špatně dopadne, protože nejvyššímu panu železničáři nezáleželo na tom, aby ta veliká mašinka sloužila lidem, ale dal si jí udělat jenom proto, aby se chlubil“. A z pýchy nikdy nic dobrého nemůže vzejít.